Baklava se v současné době připravuje v mnoha zemích. Jisté však je, že baklavu nemohl vymyslet západní soused Turecka. Tato krajina je věhlasná fantastickými bájnými příběhy a bajkami, ne však svou kuchyní. Baklavu připravovaly turecké národy žijící v Asii a prodávaly ji i na hostinách osmanského sultána.

Současnou podobu a rafinovaný způsob přípravy nabídla klasická baklava v období Osmanské říše. Nejstarší zmínka o baklavě se našla v kuchyni paláce Topkapi v Istanbulu a pochází z období vlády sultána Fatiha. Podle tohoto záznamu byla v paláci připravená baklava v roku 1473, v měsících šaban. V polovině 17. století byl Evliya Celebi hostem na panství Bitlisiho Beya, vzdáleného od Istanbulu, a psal o tom, že baklavu ochutnal. Ve Vehbiho kronice s názvem Sürname se můžeme dočíst, že při příležitosti obřízky synů sultána Ahmeta III. se konala slavnostní hostina, na které se hostům podávala baklava. Z tohoto, jako i z jiných zdrojů je zřejmé, že baklava, která byla velmi rozšířená ve všech částech Osmanské říše, se podávala především v bohatých domácnostech, na oslavách a slavnostních hostinách. Dalo by se říci, že je z jednoduchého těsta se vyvinulo mistrovské a rafinované dílo kuchařského umění, které se zodpovídalo nárokům bohatých statkářů a úředníků s vybraným vkusem.

Někteří vědci, ke kterým patří i Bert Fragner, vědecký pracovník Univerzity Bamberg, zastávají názor, že vývoj pokrmů a nápojů v Osmanské říši byl ovlivněný vkusem a výběrem nejvyšší vrstvy obyvatel Istanbulu. Je známo, že v palácích sultána a vysoké šlechty s oblibou zaměstnávali kuchaře, kteří byli mistři v přípravě baklavy. Velmi důležité bylo, aby těsto na baklavu, yufka, bylo co nejtenčí. Kuchaři, kteří měli být zaměstnáni, museli umět připravit nejenom rýži pilav, ale i baklavu. Jejich odbornost se posuzovala už při přípravě těsta. Za mistra kuchaře byl považovaný ten, kdo dokázal zhotovit tak rozměrné těsto, kterým se dal vyplnit najednou celý plech. Ve starobylých istanbulských palácích se při přípravě baklavy od kuchaře požadovalo, aby na plech naložil minimálně 100 vrstev yufky. Pro dům bylo velkou ctí zaměstnávat kuchaře, který dokázal připravit takové těsto. Dříve, než plech s baklavou vložili do pece, ukázali ho pánovi domu, který z výšky půl metra pustil na baklavu úlomek zlata, tzv. Hamidovo zlato. Jestliže úlomek propadnul přes vrstvy yufky až na plech, kuchař dostal pochvalu a za odměnu si mohl ponechat zlato. Jestliže však zlato uvázlo mezi vrstvami yufky, naplněný plech putoval zpět do kuchyně. Hanbou pro pána domu bylo, když se takové nevydařené představení konalo před hosty.

Nejšikovnější mistři baklavy sloužili bezpochyby v sultánském paláci, kde baklava nebyla jen symbolem bohatství a dobrého vkusu, ale sehrávala i důležitou úlohu při státních oslavách. Tradice pochodu s baklavou tzv. Baklava Alayi, která se vyvinula koncem 17. a začátkem 18. století, je toho nejlepším příkladem. Ve středu postního měsíce Ramadán odměnil sultán své vojáky a do kasárny poslal baklavu. Misky naplněné baklavou, ze kterých každá byla určená pro 10 vojáků, byly seřazené před kuchyní v sultánském paláci. První porci převzal Silahtar Aga, který zastával úřad velitele zbrojnošů, další misky nesly dvojice vojáků. Přes otevřené brány paláce pochodovali vojáci pod vedením velitelů svých jednotek ke kasárnám. Obyvatelé Istanbulu se tlačili na ulicích, aby viděli průvod a oslavovali sultána a vojáky. Tato tradice, díky které se baklava stala jedním ze symbolů Osmanské říše, upadla do zapomnění.

V současném Turecku existují podniky, které se věnují výlučně výrobě baklavy a jsou i obchody, které prodávají jen baklavu. Některé turecké regiony se specializují na výrobu baklavy, např. město Gaziantep zkráceně Antep, které je považováno za rodné město tohoto dezertu. V roce 2008 zaregistroval Turecký patentový úřad certifikát pro zeměpisné označení na Antep Baklava. Mistři z Antep kritizují nesprávnou přípravu baklavy a jsou toho názoru, že nikdo nedokáže tureckou baklavu připravit lépe než samotní Turci.